Městská knihovna Krnov

O knihovně

Kalendář akcí

75 let Městské knihovny Krnov

Byl pátek 7. března 1947, 15.00 hod. a na tehdejší Pekařské ulici (dnes ulice U Požárníků) v domě č. p. 27 byla za přítomnosti zástupců Městského národního výboru v Krnově slavnostně otevřena Městská knihovna Krnov.

Vůbec prvním ředitelem knihovny byl pan Blažej Paloch, knihovník, prozaik, básník a publicista. Knihovnu vedl v letech 1947 – 1956. Jeho další knihovnické kroky vedly do Krajské knihovny v Ostravě, kde byl zaměstnán v letech 1956 – 1974 a poté se stal ředitelem Městské knihovny v Orlové.

Rádi bychom při této příležitosti sdíleli vzpomínku Blažeje Palocha na počátky Městské knihovny Krnov v letech 1947 – 1956.

„Do Krnova, města varhan, přesného strojírenství a látek, do města při soutoku Zlaté a Černé Opavice, jsem byl jako knihovník služebně převeden ze svého pracoviště na ostravské Zemské radě osvětové koncem roku 1946. Bylo to krátce poté, kdy ve městě nečekaně ztroskotal záměr otevřít veřejnou knihovnu. Tehdy se stalo, že ze dne na den, bez srozumitelného vysvětlení, úředník pověřený radnicí vybudováním veřejné knihovny, odevzdal nadřízenému úřední kulaté razítko a klíče od místní budoucí knihovny a odešel z města.

Kdo ví, jaké měl k tomu důvody? Nebyl to pro něj úkol nad jeho síly, nebylo to nad poměry a možnosti města? Ať tomu bylo jakkoliv, zakrátko se ukázalo, že Krnov s naplněnými školami, novými učilišti a vůbec s občany hladovějící po knize jako po nejpřístupnější a ušlechtilé zábavě, veřejnou knihovnu potřebuje.

Díky mému předchůdci, při příchodu do Krnova byly již připraveny ve zvýšeném přízemí nejzachovalejší poloobytné budovy na Pekařské ulici, číslo popisné 27, čtyři místnosti. Na tehdejší poměry ve městě nedalo se místnostem budoucí knihovny nic vytknout. Svítily a voněly čerstvou malbou a nátěry. Původně zde byla restaurace, proto měla knihovna vysoké stropy a světlost. S určitou shovívavostí bylo zapotřebí posoudit vhodnost hrubých prošlapaných podlah, které pamatovaly své. To všechno by ušlo až na prostřední místnost, kde scházela okna. Nahrazoval je světlík ve stropě. Stopy na čerstvě vymalovaných stěnách i podlaze signalizovaly, že světlíkem protéká voda z tajícího sněhu. Řemeslníci nad zjištěnou skutečností krčili rameny a znělo to jako výmluvné varování.

V tomto místě vzpomínky je zapotřebí se pozastavit a konstatovat, že sebelépe vyvedená vzpomínka na Krnov z konce druhé poválečné zimy, nedokáže zachytit skutečné poměry té doby. Naprosto nepochopí nejrůznější, někdy i protichůdné situace ten, kdo tu tehdy nežil.

Druhá poválečná zima v kraji byla poměrně krutá. Při okrajích krnovských ulic ležely hromady umrzlého sněhu. V některých částech město zdolávali lidé proházenými průchody závěje, což připomínalo barikády. Celkově hodnoceno – bezstarostná zimní idyla. Jenže dostat se na Pekařskou ulici s nejrůznějšími věcmi na vrchovatém dvoukoláku nebylo tak snadné. A knihovna, aby byla knihovnou, vyžaduje a žádá desítky jízd všemi směry.

Nejhlavnější v tomto počátečním období budování knihovny, bylo sehnat co největší množství knih, aby připravené police s regály nezely prázdnotou. Desítky žebravých dopisů, kterým vévodila hlavnička prakticky ještě neexistující knihovny, se objevovaly v poště a na stolech vedoucích knihoven ve městech, kterých se nedotkla okupace a ani jiné pohromy druhé světové války. Pro potřeby Krnova se naštěstí našlo pochopení. Z celostátní sbírky knižních darů pomohli městu pracovníci akce Slezsko vpřed, stejně tak pomohla početnější zápůjčkou knih z rezervních fondů Městská knihovna v Ostravě. Ovšem někdy jsem otvíral balíky značně opotřebovaných knih, tu urychleně přistupoval jsem k nouzovému řešení – k drobnějším opravám a k obalování jednotlivých svazků. A radnice? Nečekaně velkorysá. V knihovně na přechodnou dobu nastoupil pomocný pracovník dělnické profese. Řečný důchodce z Chomýže, jedinečný znalec místních poměrů ve městě, který se ve všem vyznal a to bylo stejně cenné jako jeho zručnost při obalování knih. Jeho zásluhou s požehnáním radnice získala knihovna letitý psací stroj s výraznými typy prvních „remingtonek“ v našich zemích.

V polovině února 1947 vypadala knihovna již k světu. Své například plnila na okně knihovny na dny a hodiny rozepsaná půjčovní doba. Výrazné písmo označení mělo do budoucna nahradit vývěsní štít. Police a regály z větší části naplněné knihami zvětšovaly netrpělivost nedočkavých čtenářů, kteří pod nejrůznějšími záminkami zvídali, kdy knihovna zahájí svůj provoz. Tehdy na malé pracovní poradě se zástupci radnice, na návrh předsedy knihovní rady (mahenovsky pojímaného samosprávního orgánu knihovny) pana Josefa Kainara, vrchního inspektora státních drah, bylo stanoveno otevření knihovny na 7. března 1947.

Na tomto místě ve vzpomínce u jména inspektora pana Josefa Kainara, je nutné se na chvíli pozastavit. Josef Kainar s rodinou se přistěhoval do Krnova z Řepišť u Paskova v druhé polovině roku 1945 po skončení války. Starý pan otec básníka Josefa Kainara, autora Českého snu, Nebožtíka Nasredina a dalších četných knih poezie, znal jedinečně světovou i naši literaturu. Jeho bohatou osobní knihovnu zdobila vzácně ilustrovaná a umělecky svázaná díla světových i našich autorů. Jako dlouholetý člen nakladatelských klubů a bibliofilských edic, znal českou knižní produkci od počátku století. Nelze se tedy divit, že básníkův otec měl zájem o dění kolem knihovny a podporoval myšlenku veřejné knihovny. Vždyť šlo o vzdělávací instituci pro široké lidové vrstvy. Ale kdo jej získal do knihovní rady, to jsem ani později nezjistil.

Vlastní historické otevření krnovské veřejné knihovny v pátek dne 7. března 1947, proběhlo bez větší pozornosti ve městě. Ve tři hodiny odpoledne v knihovně na Pekařské ulici sešli se někteří volení funkcionáři Městského národního výboru, které vedl předseda Městského národního výboru pan Ing. Sýkora s předsedou knihovní rady a se zástupci odboru kultury Městského národního výboru Viktorem Kačerem a Oldřichem Rumlem a několika učiteli. Po krátkém věcném projevu o poslání knihovny ve městě následovala společná prohlídka knihovny. Většina hostů spěchala ke knihám na policích a regálech. Vážení a důstojní občané v několika okamžicích se změnili na čas na to, že se vzájemně ujišťovali, že se tu zastavili jen na skok. Ve zvláštních výběrových regálech pro čtenáře, většinu hostů zaujaly knižní novinky poslední doby i nevelká výstavka knih prvního prezidenta republiky T. G. Masaryka. Zde šlo o knihy, které pro výstavku ochotně zapůjčili někteří četby milovní občané, kteří klepávali na dveře a sledovali, jak pokračují práce v knihovně. Celá akce vyvrcholila tím, že předseda Ing. Sýkora převzal čtenářskou legitimaci č. 1. Tak byla odstartována půjčovní činnost krnovské knihovny.

Již příští týdny a měsíce ukázaly opodstatněnost rozhodnutí o umístění knihovny na Pekařské ulici, přes některé výhrady poukazující na málo reprezentativní prostředí nejstarší souvislé zástavby města. Na Pekařské ulici knihovna byla snadno dostupná čtenářům z náměstí, školáci i studenti ji měli na cestě do svých domovů. Jak přibývalo zapsaných čtenářů, neustával ani proud poštovních balíků s novými knihami. Tehdy se nepůjčovalo na jednu čtenářskou legitimaci více než tři knihy. Postupně se naučili chodit také starší zájemci o denní tisk a ilustrované časopisy, volně vystavené a přístupné v místnosti se světlíkem. Nevšední zájem také vzbuzoval globus, zeměpisný atlas a několik svazků naučných slovníků. Hromadné návštěvy a prohlídky knihovny školními dětmi končívaly v místnosti se světlíkem u rozmarného zaskleného plakátu Josefa Lady o tom, jak chránit knihu.

Dnes již není v Krnově staré Pekařské ulice, zmizela nadobro i budova č. p. 27, kde v roce 1947 krnovská veřejná knihovna odstartovala svoji činnost ve prospěch tisíců čtenářů i české kultury.“